Začal jsem ve třiceti po burn-outu jako kopík ve velké agentuře. Nejstarší. A ještě německy. Marketing mě ale vtáhl – díky lidem jako Ungr nebo Pítra jsem u něj zůstal.

Pak mi do toho hodila vidle rakovina. A dost brutálně mi to přepsalo priority. Nechci prodávat kampaně. Nechci produkovat další výstup bez dopadu. Chci dělat věci, které mají smysl – pro značku i pro ty, co ji vedou.

Při jednom projektu, kdy jsme museli udělat pořádek v portfoliu značek, mi to docvaklo. Strategie není powerpoint. Je to způsob, jak značka rozhoduje, přežívá, roste. A taky zrcadlo toho, co si o sobě myslí.

Začal jsem se víc nořit do toho, proč marketing selhává. A narazil jsem na tři věci, které se opakují pořád dokola:

• Lidi neznají základní principy značky a strategického uvažování

• Vedení vidí marketing jako nutné zlo

• Markeťáci se bojí říkat věci naplno – nebo je nikdo neposlouchá

A tak jsem si řekl, že když už v tom chci zůstat, budu to dělat jinak.

Teď pomáhám značkám dělat to, co opravdu potřebují. Ne to, co chtějí slyšet. Ne vždy je to příjemné. Ale vždycky to dává smysl.